Choď na obsah Choď na menu
 


13. 5. 2017

Řád zlatého rouna

Řád zlatého rouna (francouzsky Toison d'or, latinsky ordo aurei velleris) je rytířský řád založený roku 1430, a jako spolek rytířů organizovaný po vzoru duchovních rytířských řádů. Později byl stále více privilegovaným a byl udělován velmistrem jako odměna za zásluhy. Řádový odznak tvoří na řetězu zavěšená zlatá beránčí kůže.

Dějiny
Řád zlatého rouna byl založen burgundským vévodou Filipem Dobrým v Brugách dne 10. ledna 1430 u příležitosti jeho sňatku s princeznou Isabelou Portugalskou, poté, co odmítl členství v Podvazkovém řádu. Řád je též známý pod názvem Ordre de la toison d'or, el Toyson de oro, el Tusan a v raných dobách též jako rytířský řád zlatého rouna ovčího plátna z Burgund nebo řád belgické vlny.

Po vymření rodu burgundských vévodů roku 1477 přešel řád na rod Habsburků. Poté, co roku 1700 zemřel poslední španělský král z habsburské dynastie, rozdělil se v důsledku bourbonsko-habsburských sporů o dědictví řád na dvě linie a dodnes existuje jak španělská větev Karlových bourbonských dědiců, tak rakouská větev Habsburků. Rakouská republika dne 23. června 1953 uznala právo hlavy dynastie Habsburků na suverénní udělování řádu.

Základní pravidla a privilegia řádu
Řád sdružuje všechny své členy jako nerozlučitelný svazek. Všichni členové řádu mají stejná práva a mají se k sobě chovat bratrsky. Maximální počet rytířů byl původně omezen na 30, přičemž vedle Řádu zlatého rouna nesměli být členy žádného jiného řádu. Tato pravidla však byla v průběhu času zmírněna. Řádoví rytíři byli osvobozeni od všech poplatků a podléhali jen jediné soudní pravomoci, a to jurisdikci řádu samého. Tato soudní moc sestávala ze všech třiceti řádových rytířů a řádového suveréna, resp. jeho zástupce. Při všech slavnostech u dvorů měli přednost a právo nadřazenosti, s výjimkou korunovaných hlav. Španělští rytíři řádu obdrželi od krále Filipa právo kdykoli neohlášeni vstoupit do sálů paláce a jejich vůdce mohl stát před králem s pokrývkou na hlavě.

Úkolem řádu bylo udržování katolické víry, ochrana církve a zachovávání neposkvrněnosti rytířské cti. Byl zasvěcen Panně Marii a patronem byl apoštol a mučedník sv. Ondřej.

30. listopadu je řádový den, a tohoto dne se dodnes konají slavnostní svaté mše a jsou přijímáni noví členové řádu.

Velmistři jednotného řádu
1. Filip Dobrý, vévoda burgundský, 10. leden 1430 – 15. červen 1467
2. Karel Smělý, vévoda burgundský, 15. červen 1467 – 5. leden 1477
3. Maxmilián I., císař římský, 30. duben 1478 – 27. březen 1482
4. Filip I. Sličný, král kastilský, vévoda burgundský, otec českého krále Ferdinanda I. 27. březen 1482 – 25. září 1506
5. Karel V., císař římský, král španělský, 25. září 1506 – 22. říjen 1555
6. Filip II., král španělský, portugalský a anglický, 22. říjen 1555 – 13. září 1598
7. Filip III., král španělský a portugalský, 13. září 1598 – 31. březen 1621
8. Filip IV., král španělský a portugalský, 31. březen 1621 – 17. září 1665
9. Karel II., král španělský, 17. září 1665 – 1. listopad 1700

Nositelé řádu
Do rozštěpení řádu roku 1701 byl řád (členství) propůjčen 618krát, bourbonští velmistři pak udělili dalších 1387 Řádů zlatého rouna a habsburský řád byl udělen v 685 případech, celkem tedy měl 2 690 členů - nositelů.

Náhrdelník rytíře Řádu zlatého rouna, vídeňská klenotnice
rrr1.jpg
CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=348952

Zdroj: Wikipedie

oddelovnik-----600.jpg

NEJPROSLULEJŠÍ MEZI ŘÁDY - ŘÁD ZLATÉHO ROUNA

Málokterý řád na světě se stal tak populárním, jako je právě řád Zlatého rouna a není snad jediného faleristy, který by nezatoužil ho získat do své sbírky. Zakladatelem řádu je burgundský vévoda Filip Dobrý (1396-1467), který uskutečnil svou myšlenku založit světský rytířský řád při příležitosti svého třetího sňatku s Isabelou Portugalskou dne 10. ledna 1430 v Bruggách ve Flandrech, kdy slavnostně vyhlásil založení řádu a jmenoval prvních 24 rytířů, pocházejících ze staré šlechty. Dne 22. listopadu 1431, při příležitosti řádové kapituly konané v Rysselu (dnešním Lille), byl vyhlášen řádový statut o 66. článcích. Statut potvrdil papež Evžen IV. dne 7. září 1433, dále přiznává řádu církevní privilegia papež Lev X., dne 26. září 1516.

Předobrazem Zlatého rouna je rouno starořeckého mytického hrdiny Jasona a jeho Argonautů, kteří se vydali na cestu lodí Argo do Kolchidy na maloasijském pobřeží Černého moře s cílem toto zázračné zlaté rouno ukořistit. Poz- ději byl v řádové literatuře pohanský Jason nahrazován Gedeonem, biblickým hrdinou ze Starého zákona, který pod symbolem rouna porazil Madiánské. Základní symbol řádu je zlaté beránčí rouno s hlavou obrácenou heraldicky doprava. V 17. století vznikl odznak, složený ze tří článků pohyblivě spojených. Zde je stejný beránek zavěšený na černě smaltovaném křesacím kamenu s bílými skvrnami. Z jeho strany šlehají červené plameny se zlatými obrysy. Tyto články jsou ještě převýšeny křesací ocílkou, na níž je vpředu znázorněn boj Jasona s drakem, vzadu je výjev z plavby antických Argonautů. Zakulacená modře smaltovaná držadla ocílky nesou vpředu řádové heslo: Pretium laborum non vile (Odměna za námahu ne nepatrná), vzadu je nápis: Non aliud (Ne jinak). Tato sestava je zavěšena na červené stuze, stažené nad řádem ozdobenou průvlečnou agrafou (francouzsky coulant) a nošené u krku.
Již v jeho řádových statutech z roku 1431, potvrzených papežem Evženem IV., bylo předvídavě určeno, že v případě vymření burgundské dynastie v mužské linii přechází řád a jeho velmistrovství na manžela dcery-dědičky. Po úmrtí následníka zakladatele řádu vévody Karla Smělého v roce 1477, který zanechal pouze dceru Marii a jejím sňatkem s arcivévodou Maxmiliánem Rakouským, pozdějším císařem Maxmiliánem I., přešel řád na dynastii Habsburků a stal se jejím rodinným řádem.

Vymřením španělské větve habsburského rodu v roce 1700 přešlo Španělsko pod vládu Bourbonů a španělský král Filip V. uplatňoval nárok na Řád Zlatého rouna. Nevědělo se, komu vlastně Zlaté rouno patří, až došlo k dohodě v roce 1725, takže od té doby existují dva stejnojmenné řády: Řád Zlatého rouna habsburské dynastie, udělovaný hlavou habsburského rodu dodnes, a řád španělský, udělovaný hlavou španělských Bourbonů, tj. španělským králem, rovněž dodnes. Habsburský řád (řád rodinný) zůstal věrný původním řádovým předpisům, zatímco španělský řád se změnil v řád státní. Podstatným rozdílem rovněž je, že španělský řád je udělován i nekatolíkům, což je v rozporu s původními statuty.

O habsburském řádu lze konstatovat, že byl výjimečným vyznamenáním, udělovaným příslušníkům starých evropských rodů, kteří se zasloužili o habsburskou dynastii. Jde o řád o jedné třídě. Původně byl nošen pouze na řetězu a později z důvodu velké váhy kolany rozhodl císař Karel V., aby byl nošen na červené stuze kolem krku a řetěz byl vyhrazen jen pro řádové slavnosti. Řádovým svátkem je den sv. Ondřeje (30. listopadu), patrona řádu, kdy jsou také přijímáni noví rytíři. Mezi dosud jmenovanými rytíři řádu najdeme řadu jmen z českých dějin např. Vilém z Rožmberka, Vratislav z Pernštejna, zastoupeny jsou opakovaně šlechtické rody Lobkowiczů, Schwarzenbergů, Valdštejnové, Czermínové, Sternbergové a další. Pan Vilém z Rožmberka byl rytířem řádu jmenován 28. listopadu 1584 králem Filipem II. jako 252. rytíř řádu a řádové insignie převzal 3. června 1585 v chrámu sv. Víta v Praze současně s panem Linhartem z Harrachu starším. V roce 1586 byl panu Vilému z Rožmberka řád ukraden, ale zloděj byl zjištěn, a tak se řád vrátil ke svému majiteli. Zloděj ovšem krádež zaplatil životem. Řádem byly dekorovány také významné vojenské osoby, jakým byl například známý rakouský vojevůdce a? již z Haškova Dobrého vojáka Švejka, tak i díky slavnému Radeckého pochodu Johanna Strausse z roku 1848, Václav Radecký z Radče, rodák ze zámečku Třebnici na Sedlčansku. Je pohřben dle své poslední vůle a na přání armádního dodavatele Josefa Pargfriedra v hrobce v Malém Wetzdorfu u Vídně. Při pohřbu slavného vojevůdce velel nastoupeným jednotkám osobně císař František Josef I., podobný případ není znám za celou existenci habsburské monarchie.

Dalším dekorovaným byl maršál Karel Filip Schwarzenberg, jehož odznak můžeme spatřit na zámku Orlík. Na zámku Frýdlantě v severních Čechách je vystaven řád, který patřil generálu jízdy hraběti Eduardu Clam-Gallasovi. Kníže Jan Adam Ondřej Liechtenstein (1656–1712) je pochován v rodinné hrobce kostela na Vranově u Brna. Po své smrti odkázal svůj řád Zlatého rouna vranovskému kostelu, pro ozdobu sošky vranovské Matky Boží. K tomu bylo potřeba souhlasu císaře Josefa II., a tak se stal řád součástí Mariánské klenotnice uvedeného kostela. Při návštěvě kostela před několika lety jsem zjistil, že z pochopitelných důvodů je na sošce zavěšena replika řádu, poměrně nekvalitního provedení. Kromě Vranova u Brna je také možno spatřit beránčí rouno na Pražském hradě ve Španělském sále, kde je zavěšeno nad vchodem uprostřed sálu. Řádový odznak se dokonce dostal do majetku pověstného Pražského Jezulátka.

I když rakouský císař uděloval řád zahraničním katolickým suverénům, ve vlastní zemi počet žijících rytířů nedosahoval kdysi stanovený počet 52 osob. Většina nositelů řádu byli příslušníci císařské rodiny. Oslavovaný a opěvovaný kojenec korunní princ Rudolf při svém narození dne 21. srpna 1858 v Laxenburgu u Vídně obdržel řád Zlatého rouna od svého otce do mahagonové kolébky. Do rozdělení řádu v roce 1700 bylo jmenováno celkem 618 rytířů Zlatého rouna. Počty udělených exemplářů za vlád jednotlivých panovníků jsou poměrně malé a v období od roku 1430 do roku 1763 se pohybovaly od 15 do 143. V období let 1765–1789 bylo uděleno Josefem II. 44 dekorací, roku 1791 Leopoldem II. 17, v období let 1792–1830 Františkem I. 79, v letech 1836–1847 26 Ferdinandem I. Císař František Josef I. udělil největší počet řádů, a to v období let 1849–1916 celkem 254 kusů. V období panování císaře FJ I. bylo pro diplom řádu pouzdro na peče? kovové, za Karla I. bylo pouzdro dřevěné, tak jak to bylo v 18. století. Císař Karel I. v roce 1916 udělil jen 25 řádů a princ Otto od roku 1923 do roku 1961 celkem 60. Celkový počet udělených řádů Zlatého rouna od roku 1431 do roku 1961 je dle jednoho pramene 1278 exemplářů. Do současné doby se pravděpodobně pohybuje kolem čísla 1300. Historie španělské větve Zlatého rouna by vyžadovala další obšírnější pojednání. Pro orientaci lze jen uvést, že rozdíl v provedení španělského řádu Zlatého rouna oproti rakouskému je hlavně v tom, že u španělského provedení chybí řádové heslo : PRETIUM LABORUM NON VILE.

Kromě toho střední část klenotu nemá křesací kámen pokrytý bílými jiskrami, ale je zde nahrazen broušeným drahokamem (nejčastěji akvamarinem). Ostatní je velmi podobné. V každém případě, a? již jde o provedení habsburského či španělského řádu Zlatého rouna, jde vždy o velmi vzácnou dekoraci, která bývá ozdobou faleristické sbírky. Ovšem získání řádu nebývá snadnou a levnou záležitostí. Posláním předcházejících řádků byla spíše informace, než historické pojednání o řádu. Proto je zcela možné, že mohla být uvedena i jistá nepřesnost v některém datu. Vždy? i takový odborníci v oboru faleristiky, jakým byl František Lobkowitz a je Václav Měřička, se neshodují v některých datech ve vztahu k řádu. František Lobkowitz uváděl ve svých pracech založení řádu dne 10. 1. 1430 a 22. 11. 1431 dnem konání řádové kapituly, Václav Měřička uvádí založení řádu dne 10. 1. 1429 a 27. 11. 1430 dnem konání druhé řádové kapituly.

Čestmír Franěk

rrr2.jpg

rrr3.jpg

Zdroj: http://filatelie-klim.com/cz/shop/faleristika/zajimavosti/nejproslulejsi-mezi-rady-rad-zlateho-rouna_3#prettyPhoto